Po dlouhé době zas něco jiného než povídka. Tak snad se bude líbit
Procházela jsem ztemnělým městem a pozorovala tváře lidí za okny restaurací. Sedí před plnými talíři, obklopeni přáteli a smějí se.
Šťastné úsměvy na tvářích, veselé jiskřičky v očích… Jako bych na chvíli cítila to vřelé teplo, které z nich vycházelo.
Zatoužila jsem po něčem podobném. Po přátelích, co by mne objali, se kterými bych se smála, které bych měla pořád nablízku.
Pak jsem si představila jejich výrazy, až by odhalili všechny temné pohnutky mé mysli, protože přátelé přeci nemají tajemství.
Najednou se úsměvy změnily ve škleby. Přitáhla jsem si šálu blíž ke krku a pokračovala ulicí dál.
Kdo potřebuje společnost…





je to moc hezké :)) líbí se mi tento druh psaní :))