Na blogu Hyperion.blog jsem se "seznámila" se stylem psaní, kterému se říká Drabble, tak jsem si to hned vyzkoušela. Nedopadlo to nic moc, ale prosím o vaše názory a komentáře! :) Tentokrát to není fandom žádného seriálu.
Po více než půl roce znovu pohlédl do tváře svého syna.
Přes tmavě obarvené vlasy, roztrhané oblečení a černé kruhy kolem očí od rozmáčeného make-upu…stále to byl jeho malý kluk. Smějící se, když ho houpal na houpačce. Brečící, když si rozbil koleno na prvním kole. Rozzářený nad vánočními dárky.
Přemýšlel, kde udělal chybu… Možná mu neměl tolik zasahovat do života. Diktovat mu budoucnost. Kontrolovat, s kým se stýká… kde tráví svůj čas, zakazovat jeho záliby… Nezačal by si s tou divnou partou, neutekl by…
"Je to váš syn?"
Muž pokýval hlavou a sledoval, jak obličej navždy mizí pod pitevní plachtou.





Tuhle povídku jsem měla čest přečíst jako první a to ještě než byla zveřejněná. A musím říct že jsem se tu setkala z další člověkem kterému drabblíky jdou a půjdou.
Velice se mi to líbí. Smutné a pravdivé.
Těším se že stvoříš ještě něco dalšího.