Tak po dlouhé době zase přidávám díl povídky. A chtěla bych vás poprosit o komentáře! :)

Spike se vzbudil uprostřed noci. Blondýnka vedle něj klidně vydechovala a držela se přitom jeho ruky, kterou měl stále obtočenou kolem jejího pasu. Opatrně se jí vysmýkl a pomalu vstal z postele. Vzal z křesla svůj kabát a potichu vyšel z místnosti a zastavil se až na liduprázdné ulici. Jejich dům stál v klidné čtvrti, ve které nebylo zvykem chodit po ulicích po odzvonění půlnoci. Nahodil si kabát a zhluboka vdechl noční vzduch. Nemohl riskovat, že by ho někdo viděl bez jeho převleku, proto se vyšvihl z vozíku stojícího u zdi domu na parapet okna v prvním patře a odtud na střechu.
Pohyboval se jistě, jako kočka. Procházel se po střechách domů a nikým nepozorován sledoval ulice pod sebou. Ani nevěděl, kam vlastně směřuje, chtěl jen znovu vidět tohle místo tak, jak si ho pamatoval. Najednou se zastavil. Nacházel se v důvěrně známé čtvrti, kde prožil téměř celý svůj život a kterou tehdy miloval. Bez většího přemýšlení se po paměti rozběhl k domu na konci ulice. Vyšplhal do nejvyššího patra a opatrně se posouval po římse, lemující a spojující všechna okna v patře. Věděl, že to, do kterého směřoval, bude otevřené. Vždy bylo, proč ho také zavírat? Venku přeci nebylo čeho se bát… Opatrně rukou vyzkoušel, jestli nebude potřeba zvací kouzlo. Jeho dlaň ale bez problémů prošla dovnitř, tak tiše vskočil. Zarazilo ho, že to šlo tak hladce, zřejmě ale pozvání nepotřeboval. To on byl William, jeho to byl pokoj. Byl sice upír, ale z budoucnosti a s tím se zřejmě nepočítalo. Rozhlédl se po pokoji. Vše bylo tak, jak si to pamatoval. Dřevěný kulatý stolek, čalouněná pohovka, květiny ve vázách, pár židlí a spousta roztahaných papírů všude kolem. Nostalgicky přejel prsty po hraně stolu a přičichl ke kytkám. Ze vzpomínek ho vytrhlo zamumlání zpoza rohu, kde byla místnost s postelí. Spike pokradmu přešel přes pokoj až tam. Mezi velkými polštáři a pod tlustou péřovou peřinou ležel on. Když uviděl sám sebe ležet v posteli, která vždy patřila jemu, vystřídalo se v něm několik pocitů. Strach, lítost, hněv, závist. Ani nevěděl, který z nich byl nejsilnější. Najednou se mu trochu zatočila hlava. Rychle se vrátil do pokoje a ztěžka usedl na pohovku. Třel si kořen nosu a přemítal o absurdní situaci, ve které se nacházel, když si všiml listu papíru, ležícího na stolku vedle něj. Leželo na něm otevřené pero, což znamenalo, že na něm musel pracovat před krátkou dobou. Vzal do ruky papír a zkoumavě ho přetočil v prstech. Na jedné straně byly napsány verše, které si velmi dobře pamatoval.
Mé srdce se rozpíná,
Zeje v něm obrovská rána,
Nebyly dokončené, nikdy nebudou…Spike si vzpomněl na zoufalost, která ho při jejich psaní provázela. Překvapilo ho, jak dobře si ji vybavil. Vrátil list zpátky na stůl a začal přehrabovat všechny věci na stole, hledajíc jakoukoli stopu pro potvrzení své obavy. Už mu bylo jedno, jestli někdo pozná, že tu byl, jestli někoho vzbudí. Zrak mu ulpěl na obdélníkové obálce s ozdobným nápisem jeho jména. Nedočkavě ji otevřel. Mr. Addams s chotí si Vás dovolují pozvat na tradiční přátelské setkání, které se uskuteční…Upír naprázdno polkl. Upustil obálku i s pozvánkou na zem a tryskem vyrazil oknem ven, zpět do chladné noci. Už věděl, co je za den.
*Pokračování příště*





Vážně zajímavé, hlavně ta nostalgie tam. Máš to krásně procítěné, ostatně jako vždycky. :) Jsem strašně zvědavá na pokračování. :))